Je to lehce přes dva roky, kdy jsem na soustředění seděl u stolku v pozdních hodinách a ospalým zrakem zíral na jev naproti sobě. Seděla tam stejně ospalá, skrčená Petra s dekou na zádech, bradou podloženou svou dlaní a sledovala měnící se záři obrazovky svého starého MacBooku. Nemohla spát a já také ne. “Ostrava nemá běžeckou školu” bylo něco, co jsem od ní v tom období slyšel mnohokrát, a ten večer byl jeden z více momentů, kdy jí to už nedalo, a zkoumala možnosti k tématu. Něco na té myšlence běžecké školy jí od pohledu vtahovalo. Byla to však moc hezká myšlenka, do které jsem se už tehdy dokázal ponořit i já, byť možná zase svým pohledem a trochu z jiného úhlu. Zatímco ona v tu dobu hodně mluvila o individuální práci s běžci a to i v online prostředí, pro mně je zase příjemné přemýšlet o té komunitě lidí, každý s vlastním pozadím, s vlastní povahou a těch společných zážitcích, které mohou být.
Těší mě, že o tom už můžu psát. Ta myšlenka někde ve vzduchu, ten teoretický nápad, se totiž koncem září zrodil zásluhou hned několika skvělých a nadšených lidí.
Tomu zrodu předcházela těžká cesta a ke konci už silně kopcovitá, ale 24. září byl ten den, kdy jsme poprvé nezávisle vyběhli jako Běžecká škola #kdyzbezimziju. Bylo to úplně jiné od předcházejících společných tréninků a hlavně na jiném místě. Jak jsme se však po rozklusu zastavili na protahování a já se porozhlédl kolem sebe, nemohl jsem si nevšimnout toho dobrého ducha, který vlastně trval po celý trénink. V mnoha lidech ho však stále cítím do dnešního dne. O dva měsíce později. A ti stejní, nadšení lidé, jsou po našem boku stále, společně s dalšími a budujeme něco hezkého.
Je jen těžké si představit, co všechno budoucnost přinese, ale přítomnost si představovat nemusíme a z toho, jak daleko jsme za tak krátkou dobu ušli, cítím naději.
