Aneb každodenní hledání motivace (každodenní boj s vlastní leností)
Zimní běhání je takový zvláštní sport. V létě člověk vyskočí z postele, natáhne tenisky a s prvním slunečním pohlazením radostně peláší do parku. A pak přijde listopad. A s ním období, kdy si každý běžec ráno položí jednu zásadní otázku:
„Chci dnes fakt běžet… nebo počkat na příhodnější čas?“
Motivace klesá úměrně s teplotou. Když je venku mínus pět, mozek začne vyjednávat:
„Neměl by sis dát radši čaj? Posedět s kamarády, kolegy v kavárně? Nebo třeba dělej jakoukoliv jinou indoor aktivitu. Ale nechoď ven.“
Tréninkové plány se mezitím mění v krásnou sbírku nepoužitých dokumentů. Místo „intervaly, tempo, volný běh“ se zimní běžec řídí hlavně jednou zásadou:
„Tak hlavně ať neprochladnu, stejně, do jarní přípravy času dost.“
A když už vyběhne, po pěti minutách zjistí, že má sice tři vrstvy, ale stejně je mu zima. A po deseti, že přece jen mohl přidat ještě jednu. A po patnácti, že se mu začíná přehřívat čepice. Zkrátka: zimní běhání je fyzikální experiment, který nikdy nevyjde.
Ale i tak v tom pokračujeme. Protože nic nenahradí ten pocit, když doběhneme domů, dáme si teplý čaj a konejšíme se pocitem:
„Dneska jsem to zvládl. A zítra, pozítří… no, to se ještě uvidí.“
Anebo to máte jinak?
