Svět plný očekávání
Co je ode mě vyžadováno?
Být stoprocentní v práci, mít inovativní nápady s důrazem na přesnost a detail, hlavně bez chyb, k tomu být příjemná vůči klientům a velkorysá ke kolegům.
Být dokonalá v manželství, podporující, dochvilná, otevřená dialogu verbálnímu a jinému, nápaditá tak akorát a hlavně být trpělivá, nevyžadující výsledek.
Být máma s otevřenou náručí pro obě děti s vizí, kterou předat, tj. aby děti byly, pokud možno kvalitní jedinci, samostatného, sebevědomého uvažování, psychicky odolní, jež obstojí v konkurenci svých vrstevníků.
Běhání jako čas, který patří jen mně
Je mi 42 let a jediný únik, který mám, jediné místo, kde nemusím být dokonalá, kde se po mě nechce výsledek, který si nestanovím sama je BĚHÁNÍ. Běhání, není pro mě jenom aktivita, ale je to pro mě doba, která patří MĚ. Doba, v které si já SAMA rozhoduji, koho do ní vpustím a také za jakých podmínek. Běhání je pro mě umožnění být sama se sebou, nacítění svého těla a velká úcta k tomu, co dokáže!
Pátá ranní: Bolest, euforie a absolutní štěstí
Ráno – 5:00, hlava i tělo ví, že to přijde, že budeme mít chvíli pro sebe, začínám hlubokým nádechem, klusem, zjišťuji, co mě píchá, tlačí, dobíhám a volím běžeckou ABCD, o kvalitě a kvantitě cviků si rozhoduji. A pak to přijde ta radost z pohybu, z rychlosti – rovinky, vítr proudí, obdiv ke svalové hmotě, síle svého těla, harmonii v pobytu. Jsem v eufórii, vybičovaná a jdu na specifický trénink. Je vlastně jedno, jestli jdu kopce, intervaly či fartleky, je to vždy masakr, bolí to, výkon je na 100 %, balancuji na hraně, nemohu dýchat, ale jsem absolutně šťastná…. Miluji to, ten adrenalin, to, co pulzuje v žilách, tu energii, je to prostě masakr.
Návrat do reality
Výběh, snažím se zklidnit, dostat se normálu a přijmou fakt, že ten ÚNIK končí a je tady zpět REALITA a náročný den, předem mnou. Modlím se k tomu, aby byl dnešek alespoň trochu NORMÁLNÍ. Pokud normální nebude, pak se těším na RÁNO, svou jízdu, která mě nabíjí, čistí, bez které to nejsem já.
Děkuji všem svým běžeckým kamarádům a hlavně Petře, že mi tento pocit umožňují zažít.
„Když mi tenhle text od Svaťky přistál v poště, měla jsem husí kůži. Protože přesně o tomhle Běžecká škola je. Nejsme jen o vteřinách na kilometr. Jsme o tom momentu, kdy za sebou zavřeš dveře od bytu a na chvíli přestaneš být tou dokonalou manažerkou, mámou nebo manželkou.
V Běžecké škole Petry Pastorové vytváříme prostor, kde nemusíš podávat výkon pro nikoho jiného než pro sebe. Kde ta ‚mordička‘ na tréninku není trest, ale tvůj vlastní restart a svoboda.
Děkuji za tuhle upřímnou zpověď. Je to připomínka pro nás všechny, že běh nám dává sílu ten ‚normální‘ i nenormální den venku prostě zvládnout.
Běhejte pro sebe. Zasloužíte si to.“
Petra
