Dostala jsem pozvání od organizátora jednoho z nejtěžších ultramaratonů v Itálii – 50 km Pistoia–Abetone. Po krátkém zaváhání, kdy mi hlavou prolétlo, že si do kopců zase tolik nefandím, jsem pozvání s radostí přijala.
Až potom jsem si trochu lépe prohlédla propozice a zjistila, že závod začíná v nadmořské výšce kolem 80 metrů a cíl je ve výšce 1 340 m n. m.
Takže jsem si šla alespoň dvakrát vyběhnout Lysou horu… 🙂
Mám ráda atmosféru italských závodů. Ráda pozoruji běžce před startem i v cíli. Smějí se, vypadají uvolněně a je na nich vidět radost. Vlastně bylo docela jednoduché s nimi splynout.
Co už tak jednoduché nebylo, bylo vedro. A k tomu kopce.
Na trase nás čekaly také poměrně prudké seběhy a posledních 17 kilometrů vedly nekonečné serpentiny směrem k cíli v lyžařském středisku Abetone. Výhledy na Apeniny během stoupání byly fantastické a alespoň na chvíli dokázaly odvést pozornost od únavy.
Do cíle jsem doběhla jako čtvrtá žena. Holky mi utekly už v první polovině závodu a tentokrát jsem jim prostě nestačila.
V cíli jsme se znovu potkaly a na všechny nás čekala antidopingová kontrola.
A tady začíná jeden z nejvtipnějších příběhů celého výletu.
Doklady jsem měla v autě, které řídil Otto. Jenže Otto měl problémy s kyčlí, chodil o berlích a já vůbec netušila, kde přesně je. Kvůli antidopingové kontrole jsem se navíc nesměla hnout z místa. Neustále mě hlídala antidopingová komisařka.
A tak začalo hledání auta. A Otta.
Do akce se postupně zapojili dobrovolníci a nakonec dokonce i italská policie. Já jediná hledat nesměla.
V jednu chvíli jsem dokonce dostala mikrofon a mezi dobíhající běžce se nesla moje zoufalá hláška:
„Otto, jsi tu někde?“ 🙂
Naštěstí jednoho z dobrovolníků napadlo půjčit mi mobil. Otto telefon zvedl a první, co ode mě slyšel, bylo:
„Přijeď do cíle. Hledá tě policie.“
Itálie se vším všudy. 🙂
Po závodě jsme zamířili k termálním pramenům v Saturnii. Voda zde má celoročně přibližně 37,5 °C, takže jsme se v tehdejších vedrech přes den vlastně příliš nezchladili. Ale po závodě to byl nádherný odpočinek.
Původní plán byl letět do Pisy. Kvůli zdravotním potížím jsme ale nakonec vyrazili autem. A když už jsme byli v Itálii autem, řekli jsme si, že vlastně můžeme zůstat i další víkend.
A co jiného bych asi dělala než závodila, že ano? 🙂
Začali jsme hledat v termínovce a našli šestihodinový závod.
Na této distanci přece ještě nedržím český rekord. Tak proč bych to nezkusila?
Napsala jsem organizátorovi. Kapacita závodu už byla uzavřená, ale nakonec mě přijal.
Ještě jsem se pro jistotu zeptala, zda je trasa rovinatá a rychlá.
Odpověď zněla, že se běží na okruhu dlouhém jednu míli a na jednom okruhu je převýšení pouze 20 metrů.
Říkala jsem si: to půjde.
Realita?
Na okruhu vlastně nebyla rovina. 🙂
Takže opět zážitek.
Ale jaký!
Probíhali jsme nádherným historickým městečkem a všude kolem panovala typická italská atmosféra. Na různých místech se tančilo, jinde nabízeli běžcům nanuky, pizzu, a dokonce i spritz.
Ten závod byl prostě skvělý.
Ne rychlostí. Ne profilem.
Ale atmosférou.
Doběhla jsem si pro první místo mezi ženami. Český rekord jsem tentokrát nepřekonala, zato jsem vyhrála startovné na další šestihodinový závod v nedalekém městečku.
Tentokrát prý opravdu na rovině…
Tak uvidíme. 🙂
