Běh do mého života patřil od dětství jako přirozená součást každodenních činností. Kromě každodenního stíhání vlaku do školy a krátké epizody tréninků v atletice v Frýdku-Místku jsem cíleně netrénovala.
Až asi do mých třiceti let, kdy při třech celkem „živých" synech jsem opět začala pobíhat ať si vyčistím hlavu. Hlavním impulzem postavit se na startovní čáru pro mě bylo mé (celkem přehnané) povzbuzování nejstaršího syna na jeho dětském závodě. V tu chvíli jsem si řekla: „Tak si to zkus!" Vznikla z toho má první desítka za 54 minut, po níž jsem byla vyřízená ještě několik dní, ale – chytlo mě to.
Nevěděla jsem o běhu skoro nic, ale na svém prvním maratonu v Ostravě-Třebovicích jsem vlastně ani nevěděla, kolik měří, jen, že asi bude dlouhý. Chtěla jsem ale vědět víc, a díky profi trenérce můj trénink dostal strukturu, dost jsem se naučila, časem získala pár titulů mistryně ČR v půlmaratonu i maratonu, pokoušela se plnit limity na OH i MS v maratonu.
Jsem také ráda, že se všemi mými syny nás sport na vrcholové úrovni spojuje. To se mi na běhu a sportu obecně líbí – že dokáže spojovat různé lidi, komunity, národy i kultury.Na dosavadní cestě mě potkalo hodně skvělých běžeckých závodů, nejen těch silničních, ale i horských, těch lehčích, ale i těch těžších, kde jsem si sáhla na dno svých sil.
A to je něco, co vám v mé běžecké škole ráda předám.
